Když se ohlédneme za dějinami lidstva, narazíme na události, nad kterými se zastavíme a říkáme si – jak se to mohlo stát? Jak to mohli lidé dopustit? Mezi takové patří i holocaust.
Holocaust byl něco tak strašného, že bychom na něj jako lidstvo neměli zapomenout a měli bychom se snažit, aby se taková věc nikdy neopakovala. Proto každoročně navštěvujeme se studenty druhých ročníků památníky v Osvětimi a Březince na exkurzi nazvané Osvětim – svědomí lidstva.
Letos se exkurze konala 18. října, předpovědi počasí byly nepříznivé, ale nakonec nepršelo a střídalo se zataženo s polojasnem. Ani přízeň počasí však tento den nezahnala pocit úzkosti, který na nás v prostorách památníků dýchal. Toto místo i ve slunečním svitu působí ponuře, když se k tomu přidá výklad průvodce o osudech lidí, kteří zde zahynuli, často se vám oči zalijí slzami. Nechápete, kde se v lidech vzalo tolik nenávisti a zuřivosti vůči Židům a dalším vězněným – ať z rasových či politických důvodů. Němci sem přiváželi jim nepohodlné obyvatelstvo z celé Evropy, lidé zde umírali několika způsoby – na různé nemoci způsobené špatnou hygienou, nedostatečným příjmem potravy a velmi těžkou prací, popravou zastřelením, ubitím dozorci, smrtí v hladomorně nebo velmi známou smrtí v plynové komoře, kde se lidé až několik desítek minut dusili při reakci Cyklonu B se vzduchem. Někteří lidé, kteří utrpení v táboře neunesli, páchali sebevraždu skokem na ostnaté dráty nabité elektřinou. Všechna mrtvá těla byla následně pálena v pecích, kosti se drtily a používaly jako hnojivo na polích. Přežít zde bylo velmi těžké, ba téměř nemožné. Podařilo se to jen zlomku vězněných, kteří byli velmi fyzicky a psychicky odolní.
Návštěva památníků v Osvětimi a Březince je, alespoň pro mě, zážitkem na celý život. Je to pohled, který jen tak z paměti nevymažete. A je to tak dobře. Myslím si, že toto místo by měl alespoň jednou v životě navštívit každý – právě proto, aby lidstvo nikdy nezapomnělo.
Mgr. Alžběta Křenová
